Jednoho dne jsem se takhle díval na televizi a dávali film The Way – Pouť, s Martinem Sheenem z roku 2010. Inspirativní příběh o rodině, přátelích a především výzvách, kterým musíme během života v tomto neustále se měnícím a komplikovaném světě čelit. Tom (Martin Sheen) je americký doktor, který přijíždí do francouzského města St. Jean Pied de Port, aby převzal ostatky svého syna, který zemřel v bouři během cesty do Santiaga, poutě známé také jako Cesta svatého Jakuba. Tom se však rozhodne na počest svého syna tuto pouť za svého potomka dokončit. Netuší však, jaký to bude mít dopad na jeho typický kalifornský život, který spíš připomíná velmi těsnou bublinu. Nezkušený Tom také zjišťuje, že na této cestě rozhodně nebude sám, brzy se setkává s poutníky z celého světa, z nichž každý řeší své vlastní problémy a každý hledá ve svém životě nějaký vyšší smysl. Tento příběh mě strašně moc nadchl že tuto pouť jsem chtěl jít. Ale ne přesně tuhle trasu. Našel jsem si krásnou trasu Camino de Portuguese. Letecky do Porta a pak vlakem do Valenci, na hranicích Portugalska a Španělska. Koupil jsem si letenku na 16, září 2023, už nešlo couvnout.
Odlet z Prahy
Jak se odlet přibližoval začínal jsem být nervóznější a nervóznější. Začal jsem řešit výbavu, co si vzít s sebou. Pročítal jsem na internetu různé weby, různé články a stránky. Jak velký batoh mohu si vzít s sebou na palubu letadla atd,Nakonec jsem v Decathlonu koupil turistický batoh MH 500 20 l.
Velikostně seděl přesně do požadovaných rozměrů zavazadla na palubu letadla
Pak jak vyřešit Credenciál. Nakonec jsem na stránkách www.cesketradice.cz, jeden našel. Koupil jsem si ho a za týden mi přišel. Teď jenom se zaregistrovat a může se vyrazit. Itinerář jsem si také připravil, zabukoval jsem si ubytování v poutnických ubytovnách. Přesně jsem si naplánoval trasy co půjdu.
Den odletu 16.9.23
Nastal den D. Den odletu. Do této doby jsem nikdy neletěl letadlem, nikdy jsem nebyl takhle daleko od domova a navíc NIKDY jsem se nekoupal v oceánu. To vše si na této pouti splním. Je sobota 16.9.2023. Sice odlétám až večer, ale nervozitou nemohu dospat. Probouzím se už v šest ráno a kontroluju, jestli mám vše zabalené a připravené a na nic jsem nezapomněl.
Je to tu. Sedím na letišti a říkám si co tu vůbec dělám. Přišli na mě pochyby. Dám to? Třesou se mi kolena, a už se blíží nástup do letadla. Do stroje, který mě vezme vysoko nad mraky a do stroje, který mě vezme na začátek mého dobrodružství. Do Porta, a odtud do Santiaga de Compostela a pak až na takzvaný Konec světa. Na ten Konec světa kam doputovalo poselstvo krále Jiřího z Poděbrad , vedené jeho švagrem Panem Lvem z Rožmitálu. Nastupuji na palubu letadla a hledám svoje místo. Už ho mám, 26A u okénka. A je to tu. Letadlo pomalu roluje po ranveji na start. Po pár minutách čekaná se jde na to. Páni, to je hukot, ty vado, já letím. To je hustý. Ani nemám závrať a to se bojím i na rozhlednách, Mám strach z výšek. Možná je to tím, že letím večer. Připadá mi to jako jízda vlakem, Po celou dobu letu sedím jako přibytý na svém sedadle. Po třech a půl hodinách letu, se jde na přistání. Než jsem vyrazil na tuto cestu přestal jsem sledovat seriál o leteckých katastrofách. Radši. Jde se na přistání. Pilot s letadlem přistál fakt skvěle. A jsem v Portu, v Portugalsku. Ani netleskám, ale celé letadlo tleská. No nevím asi to dělají fakt jenom Češi.. Vystupuju z letadla a já jsem opravdu v jiné zemi. Dělám si selfíčko před letadlem a pak hned odcházíme do příletové haly a pak potom před letiště. Jelikož měl můj let zpoždění musel jsem si vzít TAXI.- UBER. Taxi mě stálo 10 Euro. Aspoň se nemusím kodrcat jejich tramvají/metrem . A to co přijelo to byla nádhera. Přijela Tesla 3. Bílá barva a ve uvnitř opravdu luxus. Hotel jsem si zabukoval na Booking.com. 40 Euro na dvě noci. To celkem šlo. Hotel Visconde, byl blízko stanice metra a druhý den jsem pak mohl objevovat Porto. Takový byl plán na zítra. Jo a ještě jsem zapomněl zmínit, že moje angličtina je jak to říct, no nic moc. Ale v dnešní době díky za moderní technologie, Hlavně překladač. Na recepci jsem se takhle domluvil, dostal jsem klíče od pokoje 11, ve druhém patře. Malý jednolůžkový pokoj, s koupelnou. Opravdu hezký. A je to já to dokázal, Dokázal jsem letět, jsem v Portu a už se těším na další den. Usínám hned.Paráda jsem TU.
Den druhý 17.9.23
Je ráno, neděle 8:00 17.9.2023,Porto. Probouzím se do trochu zamračeného dne. Venku jsou slyšet Rackové. Něco jiného, zvláštního. První ráno v cizí zemi. Venku začíná pomalu pršet. Déšť mě bude provázet celý den. Vyrážím na průzkum města. Můj první cíl je Katedrála Sé . Nejdřív se tam ale musím dostat. Takže musím na Metro. Nejbližší zastávka je stanice Marquez . A teď přišel pravý hlavolam. Nákup Jízdenky. Na řadu přišel zase Google překladač. Povedlo se platím, kupuju jízdenku na 24 hodin a 4 pásma. Najednou přišli dva lidé a anglicky na mě jestli jim neporadím s nákupem jízdenky. Já lámanou angličtinou, že moc anglicky nerozumím a najednou slyším jak se baví spolu česky. Tak přecházím do češtiny. To bylo skvělé, hned takhle na začátku potkat dva Čechy. Oni taky v šoku a překvapeni a taky se pak začali smát. Tak jsem jim poradil a vyrazil na metra. Přijela souprava co vypadala jako naše česká tramvaj. Po jednom přestupu, jsem na stanici SAO BENTO. Snad nejkrásnější nádraží co jsem kdy viděl. Uvnitř na zdech jsou modrobílé kachličky. Vytvářejí tak obrazy a výjevy z historie Portugalska. Po prohlídce tohoto nádraží už vyrážím ke katedrále. Otevírají v 9:00, což je za 20 minut. Musím tam pro svoje vůbec první razítko do svého credenciálu.
Nádraží Sao Bento
Moje první razítko do Credenciálu
Co je vlastně Kredenciál (Credenciál)
Credencial je oficiální poutnický pas, který si poutníci na cestě do Santiaga de Compostela nechávají orazítkovat na různých místech (ubytovny, kostely, kavárny apod.) jako důkaz, že skutečně prošli poutní cestou. Na konci cesty, pokud ujdou alespoň 100 km pěšky (nebo 200 km na kole), díky němu mohou získat Compostelu – osvědčení o vykonání pouti.
Credencial ale zároveň slouží i jako osobní upomínka na celou cestu a místa, která poutník navštívil.
Credenciál
Den třetí 18.9.23, První den Camina
Je to tu, nemůžu nervozitou dospat. Vstávám už v 5:00 venku tma. Vyrážím na vlakové nádraží a odtud vlakem do města Valenca. Hraniční město/pevnost. A odtud pak pěšky do městečka Tui. To už leží ve Španělsku. Cesta vlakem trvá 2,5 hodiny. Kopíruje pobřeží. Vystupuju na nádraží ve Valenci a procházím pevností. Trochu mi připomíná náš Josefov. Uvnitř pevnosti plno stánku s oblečením, suvenýry, restaurace. Potkávám i první poutníky, kteří jdou odjinud. Poprvé pravím ,,Buen Camino,, Poutnický pozdrav, něco jako šťastnou cestu. Také odpovídají ,, Buen Camino ,,. Je to super pocit, pomalu se dostavám do poutnického života. Dneska mě čeká jen 14 km. Nakonec se z toho ale vyklube 19 km. Procházím se po hradbách a v dálce přes řeku je vidět město Tui, ve Španělsku
Pohled na most do Tui
Scházím z pevnosti dolu k řece na na most do Španělska. Uprostřed mostu je na zemi namalovaná hranice. Jednou nohou jsem v Portugalskou a druhou stojím už ve Španělsku.
Stojím na hranici Portugalska, vlevo a Španělska vpravo.
Přecházím most a najednou je jiný čas. Ve Španělsku je o hodinu více než v Portugalsku. Stoupám ke katedrále v Tui. Zatím vypadá že jsem si vybral dobrý batoh. Začíná znovu pršet, ale pokračuju dál. V katedrále dostávám svoje druhé razítko do svého credenciálu.
Katedrála v Tui
Po svém druhém razítku, pokračuju dál. Asi po 2é minutách klikatými uličkami scházím dolů do města. Najednou nevidím žádné značení, žádnou žlutou šipku, ani mušli. Otáčím se, hledám, koukám do mobilu do mapy a nic. Najednou slyším ťukání z výlohy obchodu. Tam stojí stará paní, a ukazuje mi rukou směrem doleva. Tohle bylo supe a moc milé. Je to super jak jsou tu místní lidé milí a pomůžou, přesně jak jsem četl.. Poděkoval jsem ji zvednutým palcem a pokračuju dál. Jdu dál a už všude zase vidím žluté šipky. Najednou se přede mnou objevuje můj hotel. Nikde žádná recepce, do emailu jsem dostal vstupní kód od vchodu. V emailu bylo i číslo pokoje. Pokoj číslo 104. Malý pokoj s koupelnou, moc super.
Můj pokoj
Dávám si uschnou věci do okna, jdu do sprchy. Sprcha byla super. Mažu nohy, které dnes absolvovali první kilometry. Převlékám se a vyrážím do města. Hned naproti hotelu je malinká hospůdka/bistro. Usedám se a přichází ke mě servírka. Lámanou španělštinou, kterou jsem se naučil. ,, Una Serveza,, – jedno pivo. Servírka se mě ptá ,, Grande?,, – velké? Já přikyvuji. Po chvilce už mi to nese, A dokonce mi k tomu nese i malé občerstvení. Obložený chléb s chorizem a sýrem. Pivo chutná, něco jako náš Staropramen. Do mě padlo snad za 30 vteřin. Servírka na mě udiveně kouká a ptá se jestli si dám další. Já ukazuji palcem, že ano. Teď mi ho přinese hned a čeká jestli ho zase vypiju hned. Tentokrát to tak rychle nedávám. Dal jsem si ještě další dvě. Zaplatil jsem a jdu se projít k vodě. Procházím se po malebné kolonádě u vody, moc pěkný parčík , opravdu hezké. Vracím se zpět na hotel. Cestou si kupuju něco k malého k večeři a na zítřejší snídani. Kouknu na mapu co mě čeká zítra a jdu spát. První den na Caminu je za mnou.
Den čtvrtý 19.9.23, Druhý den Camina
Budí zvoní, ale zvoní mi o hodinu dřív než by měl. Proč. Vždyť jsem už ve Španělsku. Ale asi jak jsem blízko hranic tak se mi to ještě nepřehodilo na normální čas. Zkouším ještě usnout, ale nejde to. Asi už jsem zase těším, na další etapu cesty. No nic, asi vyrazím. Balím věci a vyrážím. Tma jak v řiti, a mlha, fakt hustá mlha. No nic vyrážím. Naštěstí se jde 5 km podél osvětlené silnice. Ale teď uhýbám na polní cestu a tam je fakt tma. Trošku strašidelné. Svítím si mobilem. A vidím legendární patník, který mi ukazuje, že do Santiaga mě čeká ještě 112,740 km.
du dál a cesta začíná být strašidelnější. Překračuju starý kamenný most a pokračuju dál po stezce. Po hodině a půl se konečně začíná rozednívat, ale je pořád pod mrakem a ještě trochu mlha. Poprvé nasazuju čelenku, šátek, zkouším selfie tyč a stativ , který jsem si koupil v Actionu, a je to dobrý. Po třech kilometrech se cesta začíná rozdělovat. Jedna možnost je doprava, a vede přes industriální zónu, a prý to tam strašně smrdí. Druhá možnost je do leva, je hezčí a vede přes les a podél vody. Tu si vybírám a jdu do leva. Po třech hodinách přicházím do města Oporriňo. Dneska jsem ušel 17,7 km, asi za 5 hodin. Albergue co jsem měl objednáno otevírá až ve 13 hodin. Musím počkat ještě hodinu. Dneska si vyzkouším konečně bydle na veřejné ubytovně společně s dalšími poutníky.
Albergue už otevírá, jsem mezi prvními. Majitelka Lucy, moc příjemná. Anglicky vysvětluje, kde je terasa, prádelna, sprchy a kde budu spát. Moje postel je ta dolní, paráda. Po prohlídce albergue jsem si povlékl postel, dal vyprat zpocené věci, dl jsem je na sušák na zahradě usušit a vyrazím na prohlídku města. Ve městě udělám pár fotek, nakoupit večeři a pak rovnou na kutě a spát, zítra mě čekají další kilometry.
Den pátý 20.9.23, třetí den Camina
Noc byla dobrá, moc jsem nechrápal. Všichni na albergue vstáváme pozvolna v půl sedmé ráno. Než se vypotácím z pokoje, provedu nutné seřízení batohu, namazání nohou, chodidel, kloubů a rozcvičení, tak už je sedm hodin. Při mazaní nohou a chodidel se stala fakt srandovní věc. Mažu si takhle kolena Alpou, co jsem si přivezl z Čech. A najednou slyším česky: ,, Já cítím Alpu.,,. Z poza rohu vykoukne hlava. 🙂 Bylo super slyšet češtinu. Byl poutník Milan. První na pouti kterého potkávám. To bylo úsměvné. Divné, že jsme se nepotkali včera. On prý přišel až pozdě večer. Tak jsme se dohodli že kousek půjdeme spolu. Loučím se s výborným hostelem a jde se vstříc tmě a dalšímu cíli. Tím je městečko Redondela a Albergue Paragual S.C. Cesta pozvolně stoupat, přechází se přes křižovatku. Poté pár podchodů a nadchodů nad dálnicí a už jsme z města venku. S Milanem si celou cestu povídáme a tak cesta pěkně utíká. Po dvou hodinách potkáváme dvě holčiny ze Slovenska. Jdeme všichni čtyři spolu a kecáme, takový česko-slovenký gang. 🙂 Tak jak kecáme, tak si ani nevšimneme, že pomalu začíná pršet. Nasazujeme na sebe ponča, pláštěnky, vaky proti dešti na batohy. Docházíme do vesničky Mos , kde je první občerstvení, káva, čaj, možnost doplnit vodu. Je tu i obchod se suvenýry. Tady se s ostatními rozloučím a já jdu dál. Přichází první kopcovitá část Camina. A je to opravdu hustý. Je to dlouhý táhlý kopec. Strašně moc dlouhý. V půlce kopce zastavuju, funím jak tur:). Začíná víc pršet. Jsem opravdu rád, že jsem si pořídil z Decathlonu tu pláštěnku. Postupem času se z drobného deštíku stane pěkná průtrž. Ale konečně jsem na vrcholu toho táhlého kopce. Po 5 km přichází pro změnu prudké klesání. V dálce vykukuje záliv a hlavně i město Redondela, můj dnešní cíl. Hodinky na ruce a navigace mi ukazují 4km, říkám si paráda. Teď to jenom sejít dolů. Jenže to bylo snad ještě horší než to vyjít. Bylo to tak prudké klesání, že se muselo jít jak se říká ,,cik-cak,, .
Konečně jsem dole. Ještě 1 km do města. Konečně, teď ještě najít můj albergue. Mám ho. Jsem tu ,, trochu,, dřív. Otevírají ve 12 hodin. ( Otevřeli až ve 12.30). Na recepci sedí jeptiška. Anglicky umí stejně tak jako já, takže domluva byla sranda. Naštěstí díky za Google překladač v telefonu. Ukazuje mi, kde jsou sprchy, kuchyňka, pračka, kde se dá usušit prádlo. Pak jdeme po schodech do patra, kde mi ukazuje kde budu spát. Zase palandy. Opět mám spodní postel. To je výhoda přijít na ubytování jako první:) Rychle povléct postel, vyprat věci, usušit je, pak přijde na řadu sprcha. Vše hotové a může se vyrazit na obhlídku města. Vycházím ze dveří, a na koho nenarazím. Na holčiny ze Slovenska z rána. Dita a Eva. Bydlí na hostelu hned vedle. Tady je totiž skoro každý třetí dům hostel. Po dvou a půl hodinové procházce po městě a nákupu jsem dorazil do hostelu. Venku na terase si dávám zasloužené pivko, co jsem si koupil za odměnu za dnešní den a večeřím a u toho píšu tento deník. Kecám na terase s partou Poláků. Jsou super. Ještě že ty naše jazyky jsou si trochu podobné. No nic, pomalu se začíná stmívat asi si půjdu lehnout. Zítra mě čekají další kilometry a hlavně začnou zase kopce.
Den šestý 21.9.23, čtvrtý den Camina
Dnešní den začal teda hrůzostrašně. Ve tři hodiny ráno, mě vzbudila ukrutná zimnice a svalová horečka. Říkám si to brzo. Hned jsem si vzal Ibuprofen co mám s sebou, namazal svaly a nohy Alpou a pokusil jsem se znova usnout. Moc to nešlo, pořád jsem se převaloval a budík jsem měl na sedmou hodinu. Na tři hodiny se mi to povedlo. Ale pak už usnout nešlo. Potichu si sbírám svoje věci a nesu si je dolů, abych nebudil ostatní spící poutníky. Vyrážím trochu dřív než jsem měl v plánu. Nic vyrážím. Horečka a zimnice pomalu ustupují, ale pořád se cítím takový nesvůj. Moje tělo asi reaguje na ty kilometry co mám včera za sebou a asi zvyká. Trochu poprchává a je zataženo. Oblékám si pláštěnku. Kdyby se udělalo hezky, nechám si jí na sobě a budu se aspoň trochu potit a snad se mi udělá trochu lépe. Taky že ano. Po pár kilometrech se nebe roztáhlo a vykouklo slunce a začalo být teplo. Začal jsem se pěkně potit. Ale pomalu mi začalo být lépe. Dneska mám naštěstí jen 8 km. Jdu pomalu, svým tempem. Nechávám se předbíhat ostatními poutníky. Hned za městem, uprostřed polní cesty narazím na malinkatý stáneček. Jsou tam dva chlápci, mají rozkládací stolek a prodávají náramky, zeleninu, vodu a magnetky a suvenýry. A hlavně i dávají razítka. Dneska moje první. Hurá. Na to jak mi bylo děsně ráno, tak mi cesta opravdu utíká a je mi čím dál tím lépe. Cestou sleduju patníky. Ukazují kolik mi ještě zbývá do Santiaga. Už jen 83 km. Ale přichází opět prudký kopec. Po jeho zdolání se po de mnou rozprostírá městečko Arcade . Na jeho konci je přes řeku starodávný most, moc pěkný. Připomíná mi náš Karlův most, ale menší.
Do mého dnešního ubytováni mi už zbývá jen 900 m. Je teprve 10:40, a CHECK IN je od 12:00. Jdu se podívat na místní pláž, hned vedle mostu. Voda je pěkně studená a začíná zase pršet. Pozoruju vlny poutníků co přechází přes most a mají před s sebou ještě pořádnou porci kilometrů. Hodinku tu sedím. Pomalu vyrazím před Albergue O Mesón . Je to maličký hostel, ale krásný. Na dveřích je cedule, že recepce je o 200 m dole, v baru. Bar je otevřený, usedám se a přichází TOMAS . Majitel, který tu obsluhuje. Říkám, že tu mám rezervaci. Chce po mě ID. Dávám mu mojí občanku a najednou se začne smát. A já na něj jako co je? Směje se tomu, že máme stejné příjmení. Tomas. Dává mi naskenovat QR kód, kde je vše vysvětlené. Kde je moje postel, jaké patro, kde je koupelna, kde je pračka atd. Tak tohle se mi líbí, jak to mají udělané. V návodu je kód od vstupních dveří, mapa poschodí a moje spací kóje. Je to číslo 26. Je se závěsem, super soukromí. Procházím si to tu celé, jsem tu totiž první. Moderní sprchy, kabinkové, moderní umývárna. Super. Dole v přízemí je kuchyňka a pračka se sušičkou. Za vyprání chtějí 1 Euro, za 30 minut. A za sušičku 2 Eura. Paráda, při praní a sušení můžu aspoň dopisovat tento deník. Hned vedle hostelu je malý krámek, kde můžu nakoupit nějaké jídlo a pití na zítra. A kupodivu, tento krámek také patří k hostelu a restauraci. A má i stejné jméno. Konečně se mi vypralo a usušilo prádlo a já můžu vyrazit podívat se dolů k mostu na zdejší malou plážičku. Tam si dávám krásně orosený půllitr piva. Co orosený, normálně zmrzlý. Paráda. Po dlouhém vysedávání na pláži se vracím na hostel, v restauraci si dam něco teplého k jídlu a půjdu na kutě. Dneska je mi normálně trochu smutno, že jsem šel tak málo kilometrů. Ale na druhou stranu to vyvážilo toto ubytování a také si říkám že je to asi dobře, na to jak mi bylo ráno. Prostě jak se říká ,, všechno zlé je pro něco dobré,,. Tělo si asi po čtyrech dnech konečně zvyká na porci kilometrů.
Den sedmý 22.9.23, pátý den Camina
Je pátek ráno, pátý den mého putování do Santiaga de Compostela. Je 7.30 ráno a já si začínám pomalu balit věci do batohu. Uklidím postel, svléknu povlečení, vše pořádně složím a vyrazím na snídani. Dneska si dám míchaná vajíčka a čaj. Snídaně dneska bodla, včera jsem se trošku rozšoupnul, dal jsem si šest piv. Pomalu svítá, je čas se rozloučit s tímto krásným hostelem, s Tomasem a vyrazit na cestu. Určitě se sem ještě někdy vrátím. ( To o rok později splním ). Na trasu se musím trochu vrátit zpět do města. Hned na začátku mě čeká pěkný kopec. Za ním začíná hustý a hluboký les, takový trochu strašidelný. Nic jde se do něj. Dobré dvě hodiny nepotkávám ani nohu. Až najednou na kopci těsně jak člověk vyjde z toho lesa, se objeví stánek s razítkem a suvenýry. Obsluhuje je tam Fellipe. Ptá se odkud jsem a odkud jdu. Jakmile mu řeknu, že jsem z České republiky, tak mi ukazuje , že umí pár českých slov. ,, Ahoj, jak se máš a Dobrý den,, Docela milé slyšet po dlouhé době češtinu. Jde se dál, teď přichází zase stoupaní. No musím si zvyknout, že teď to bude jako na houpačce, bude se střídat stoupaní a klesání. Nahoru a dolů. Ale ty výhledy za to stojí. Krásné je jak v noci pršelo a i teď trochu poprchává, a jak z lesa stoupají oblaka mlhy. Jak kdysi říkává děda,, Rostou houby,,. Kochám se výhledy a cesta mi krásně utíká. A konečně potkávám nějakého poutníka dneska. Ujdu 8 km a přicházím k dalšímu stánku. Dostávám další razítko a kupuju magnetky. Přicházím ke křižovatce. Doleva je Camino complementario a doprava je normální cesta. Vydávám se doleva. Je to trochu delší, ale za to krásnější cesta. Na začátku je trochu bahnitější, ale pak je to super. Cesta vede skrz lesík a podél potoka. A už přicházím do Pontevedry . Hned na jejím začátku mám hostel.GBS Hostel Albergue. Opět super, palandy se záclonkami. Je to tu větší než včera, ale ne hezčí. Nedá se tu vyprat, jelikož přede mnou přišlo asi 20 lidí a už stihli rozbít pračku. No co, jeden den to bez praní vydržím. Recepční, po zkontrolování, jestli mám rezervaci, mi dává prostěradla, a vede mě do místnosti a ukazuje, kde budu spát. Povleču postel, polštář, připravím věci na spaní a jdu se vysprchovat. Sprchy teda nic moc. Spíš nic, než moc. Bylo strašné. Jedna nejde zavřít,, druhá má ulomené dveře a ta další, no ujde. Jde se do města. V centru města je kostel ve tvaru poutnické mušle a nápis PONTEVEDRA. k němu se nedostanu, je tam strašná fronta jak se tam u něj všichni fotí. Ráno půjdu okolo, tak zkusím štěstí, snad tam nikdo nebude. Na dalším náměstí připravují pódium na nějakou slavnost. Projdu zbytek města, zkouknu nějaké ruiny kostela a a vyrazím něco nakoupit k večeři. Dneska si udělám večeři na hostelu. Je tam obrovská vybavená kuchyňka. Hotovo, nakoupeno a vyrazím na hostel. Zouvám boty a ejhle. Puchýř. Můj první. Tak rychle vytahuju z batohu gelové náplasti na puchýře co mám s sebou. Tak zalepit, udělám si večeři, napíšu pár poznámek do deníku a spát. Dneska se to nezdálo, ušel jsem 17 km po Caminu a dalších asi 8 km po městě. Do cíle mi zbývá 64,5 km. Už se to krátí.
Den osmý 23.9.23, šestý den Camina
Dnešní noc byla strašná, skoro jsem se nevyspal. Myslel jsem, že já chrápu hodně, ale to co bylo teď v noci to byla extraliga v řezání dřeva. 5 lidí se střídalo v chrápání a to od jedné ráno až do čtyř. Spal jsem asi tak tři hodiny. Na hodinkách mám 6:00, raději vstávám, beru si svoje věci, hlavně potichu, abych nikoho raději nevzbudil a jdu do společenské místnosti. Pak na záchod do koupelny, zabalit a vypadnout. Vyrážím. Jdu přes liduprázdné náměstí a klidné starověké uličky. Přecházím přes most, který je krásně barevně podsvícen. Dneska mě čeká 22 km. Když jdu takhle brzo ráno, tak je klid skoro bez lidí. Člověk si aspoň takhle pročistí tu hlavu. Po pár kilometrech přicházím ke kostelíku, kde je kamenná socha chlapíka na lavičce. Zkouším selfie tyč a rovnou i stativ, když je táhnu s sebou. A suprové fotky.
Přicházejí zase kopce. Po 6 km cesta lemuje koleje. Normálně mi to připomíná jednu cestu v Čechách. Už se rozednívá a vypadá to, že dneska bude nádherný den. Stezka prochází skrz vinicemi. Najednou strašná rána v dálce, jako z děla. Za 5 km další rána a pak co půl hodiny další. Procházím kolem patníku s číslem 50,090 km. Tolik už mi zbývá do cíle. Jdu pořád vinicemi a pořád ty rány se přibližují. Říkám si co to je. A pak ti uvidím. Stožár s reproduktory a solárními panely na nabíjení. Je to na plašení ptáků. Aby nesnědli úrodu hroznů. Přicházím do vesničky Tivo. Je 12 hodin a je tu nějaká slavnost. O kus dál, mě upoutá nádherná vůně grilovaného masa. Dva starší pánové na zahradě grilují. Ale ne normálním grilem. Jejich asi specialita, Fotím si to. Najednou jeden na mě zamává, ať jdu dál. Proč ne, zajímá mě to. NA zahradě mají ohniště a grilují selátko a nějaké další maso. Ukazuju rukama, že to hezky voní, a že je to pěkné, a už chci odejít, ale oni mi nabízejí ochutnat. Bylo to luxusní. Dokonce mi nabízejí jejich pálenku, nebo co. Já poděkuji GRACIAS, ale rukama ukazuju, že musím jít, Tak mi na cestu dávají ještě kousek masa. Strašně dobré to měli. Nemít před sebou ještě několik kilometrů a zarezervované ubytování, tak tam s nimi snad zůstanu.
Tohle bylo moc milé, a budu na to strašně dlouho vzpomínat. Přijde mi, že všichni Španělé, a hlavně lidé v Galicii, jsou moc milý a přátelští. Galicie se mi strašně líbí. Konečně přicházím do Caldas de Reis. Malinké město s lázeňskou historii. Hned na začátku města mám svůj Albergue. Jsem tu brzo, ještě před otevíračkou. Musím počkat než otevřou, asi půl hodiny. Konečně přichází. Registruju se , ukazuje mi pokoj, postele, umývárnu, terasu, kde se dá usušit prádlo a prádelnu, a to nejdůležitější, heslo na wifi. Dám vyprat věci. Po vyprání je dám usušit na věšák a vyrazím do města. Je tu plno malých restaurací a hospůdek. Jeden velký kostel. A plno hotelů. Hold lázeňské město. Než jsem ale vyšel z ubytování, tak mi všechno zavřeli. Prostě ta jejich siesta. Ale už si pomalu zvykám. Horší je ale neděle. To mají všechny krámy zavřeno. Takže si musím dneska nakoupit snídani. Dopíšu deník, než otevřou. Pak nakoupím nějaké suvenýry a jídlo.
Přemýšlím, že jsem s sebou bral nějaké věci úplně zbytečně. Dopisuju deník a najednou slyším slovenštinu. Konečně si můžu pořádně pokecat. Super po 3 dnech, paráda. Tak kecáme a oni se jdou ubytovat. Já vyrážím pro suvenýry. Na zítra se těší. Mám jednak před sebou 24 km, to je o dva kilometry víc než dneska, a za druhé mám objednaný albergue, který podle recenzí je super. Je na statku, má bazén a co je hlavní, tak společnou večeři. Přesně jako ve filmu ,na to se těším nejvíc. Plno národností u jednoho společného stolu. Večer si říkám už aby to bylo, já to dávám…..
Den devátý 24.9.23, sedmý den Camina
Dnešní noc jsem se pořádně vyspal. Nikdo mě nebudil, všichni totiž chrápali víc něž já. Vzbudil jsem se, jak vždy v šest ráno, už jsem nemohl dospat. Těším se na cestu. Vyrážím potemnělým Caldas de Reis a opět sám. Přejdu starý římský most a už je konec města. Přichází louka a les. A hlavně zase tma. Jsou krásně vidět hvězdy. Za chvilku za sebou vidím světýlko. Další poutník co nemohl dospat. Zdravíme se Buen camino, a jde dál. V půl deváté se pomalu začíná rozednívat. Konečně už si nemusím svítit mobilem. Čelovku jsem si nebral, protože jsem si myslel, že ji nebudu potřebovat. OMYL. Příště si jí rozhodně vezmu s sebou. Těch věcí co si příště vezmu a nevezmu s sebou bude víc. Přicházím k prvnímu kostelíku, Tady ty kostely jsou prostě takové krásné.
Dělám pár fotek. Jde se dál, za chvíli vede cesta kolem dálnice a pak přes ní, a poté zase konečně lesem. No a teď to přijde. Z kopce klesání asi kilometr a hned vzápětí zase stoupání asi taky kilometr a takhle se to opakuje asi 10x. To je docela záhul na moje nohy. Ale dávám to. Po třech hodinách mám v nohách asi 15 km. A už se blížím k Padrónu. V centru na náměstí se tu koná nějaký trh, nebo co. Mraky lidí. Projít skrz ten dav lidí mi trvá asi 30 minut. Konečně, už je tu kostel, kde dostanu razítko. Paní u vchodu, která je dává, si zapisuje do evidence příchozích jejich národnost. Dneska jsem první Čech. Mám radost a jsem pyšný na sebe. Prohlédnu si kostel, kde mají kámen, ke kterému prý dopluli s ostatky sv. Jakuba. Jdu dál. Po 600 metrech je další kostel a další razítko. Do dnešního Albergu mi zbývá ještě asi 3,5 km. V nohách teď už mám 21 kilometrů.
Dneska to je tvrdé, dneska trhnu rekord v počtu kilometrů na den. Je to cítit. Nohy už mě pomalu neposlouchají. Dneska je těch kilometrů opravdu dost. Už konečně vidím svůj dnešní Albergue. A opravdu vše je jako z těch fotek u recenzí. Statek u cesty s bazénem a staré stavení.
Ubytovávám se. V prvním patře, hned za schody krásný krb, jako ze středověku, Opravdu nádhera. Jsem tu první, takže si můžu svoji postel. Beru hned tu spodní. Při placení zjišťuju, že tu dneska nebudu jediný Čech. Je tu rodinka z Kroměříže. Bavíme se konečně česky, super, že jsem cestou nikoho nepotkali, jenom Slováky. A najednou za námi přichází holčina ze Slovenska. Opravdu náhoda a sranda. Tak se celý večer spolu bavíme. Utvoříme tu takový československý koutek. Ochutnávám Sangrii, moc dobré. Konečně přichází společná večeře. Paráda. Přesně jako z filmu, úžasný zážitek.
Přichází večer a já jdu zítra poslední etapu. Zítra pouhých 18 kilometrů a konečně cíl mé cesty. Santiago de Compostela.
Den jedenáctý 25.9.23, sedmý den Camina
Včerejší společná večeře byla opravdu neskutečná. Ta atmosféra, něco neuvěřitelného. Opět je 6 ráno a já se vydávávám na poslední etapu. Čeká mě samotné Santiago. Cesta je to ale ještě dlouhá. Ještě je tma,ale potkávám už plno poutníků. Cesta se klikatí a vede do kopců a do údolí. Je to úžasné, už ani nohy mě nebolí. Už si asi zvykly. Vycházím z lesa a v dálce konečně už vidím věže katedrály.
Konečně Santiago, ale ke katedrále to je ještě 5 kilometrů. To bude kousek. Jo to jsem si myslel. Ty poslední kilometru jsou strašné. Je to dlouhý táhlý kopec. Nohy pomalu začínají stávkovat. Proplétám se davem turistů a spolu s dalšími poutníky se jim vyhýbáme. A konečně je to tu.
Katedrála Santiago de Compostela. Konečně, konečně jsem tady. Padám na zem, shazuju batoh, zouvám boty a odpočívám. Dneska to bylo dlouhých 18 kilometrů. Najednou mi po zádech projede mráz a mám takový divný pocit. Jednak úleva, že jsem to dal, že je to za mnou a zároveň smutek, že je to za mnou. Prostě pocit, který se nedá popsat. Já jsem to opravdu dal. Jsem dobrý. Volám videohovorem mámě, a normálně se rozbrečím. Nemám prostě slova. Ukazuju jí katedrálu, náměstí a kolik tu je lidí. Loučím se s ní a jdu dál rozjímat. Vlastně ne, je nejvyšší čas jít si pro Compostelu a certifikát ušlých kilometrů. V poutnické kanceláři je narváno. Ale já už mám QR kód, tak všechny čekající předbíhám. Dostávám lístek s pořadovým číslem, jako na poště.
Úředník mi kontroluje Credenciál, zkoumá razítka. Kývne hlavou zamumlá na mě něco španělsky , vytahuje papíry, škrtá si v tabulce. A ta chvíle pro kterou jsem to také šel, je konečně tu.
Dostávám svoji vůbec první Compostelu a certifikát za ušlé kilometry. Hurá, další cíl cesty splněn. Teď si ještě pořídit pouzdro, tubus, aby se mi to v batohu nezničilo. Platím za pouzdro a certifikát 5 Euro a jdu dál. SUPER, MÁM TOOOO . Ještě jednou se vrátím na náměstí, posedávám a rozjímám. Sedím na zemi koukám na katedrálu asi hodinu a poznávám lidi, se kterými jsem se potkal včera na společné večeři. Kecáme, porovnáváme si dojmy z poslední etapy. Taky je to dostalo. Fotíme se. Po chvíli se loučíme a jdu se ubytovat. Je to zase pěkný hostel. Opět mám spodní postel a je to fajn. Moderní a čistý, prostě nádhera. Hned dávám sprchu, usuším oblečení a jde se na pořádný průzkum města. Procházím Santiago, jeho klikaté malebné uličky. Připomíná mi to Prahu, Staré město a nebo Český Krumlov. Proplétám se uličkami, vůbec nevím kam jdu, a najednou mě uličky zavedou opět na náměstí před katedrálu. V postranní uličce je hlavní vchod dovnitř. Teď je tu pár lidí, ale když jsem tu byl hned dopoledne, tak tu byla obrovská fronta. Tak mě to láká co tam bude. Tak schválně. Procházím security kontrolou a už jsem uvnitř. Wau. Hned za vchodem je vstup do krypty. Plno lidí tam jde, tak jdu také. Sestupuju po schodech dolů. Chodba je opravdu úzká. Tam dole jsou ostatky svatého Jakuba. Hustý. Počkám si až lidi přede mnou odejdou a jsem tu úplně sám, za mnou nikdo. Opravdové znamení. Asi jako odměna za tu celou cestu. Vychutnávám si ten klid, ten pokoj. Opravdu zážitek. Jsem tam sám asi 7 minut. Ale už někdo přichází, tak jdu. Stoupám z krypty a trasa prohlídky najednou zase vede po schodech vysoko nahoru, na velký oltář, kde je socha sv.Jakuba
Je možnost ho obejmout. Udělám to, ač jako nevěřící. Prostě jako poděkování za to že mě ,,chránil“ podél mé cesty. Prohlídka dále pokračovala katedrálou ven. Prošel jsem si ještě město, zastavil jsem se ochutnat pivo a dát si něco k jídlu. V 19.30 je v katedrále mše pro poutníky, kteří dorazily. Tak jo to bude asi zážitek. Jdu na ní. Jsem tam trochu brzo. Asi o hodinu a půl dříve. Počkám si no což. Ještě že jsem to udělal. Bylo totálně narváno. Ač jako nevěřící, teda takhle abych to vysvětlil. Jako jsem pokřtěný, a občas poprosím Boha o pomoc, ale abych byl praktikující křesťan a chodil každou neděli do kostele, to teda nejsem. Ta mše, to byl zážitek. Pořád se vstávalo, a modlilo se španělsky, takže jsem nerozuměl, ale něco tam bylo i latinsky a to jsem trochu rozuměl. Ale jinak zážitek. Škoda že se tam dneska nehoupalo tím velkým kadidlem. Botafumeiro, jse myslím jmenuje. To by byl ještě větší zážitek. No což, snad jindy.
Po mši jdu ještě na chvíli na náměstí prohlédnou si jak katedrála vypadá v noci a osvětlená. Nádhera. No kochání už bylo dost, jde se na pokoj. A jde se spát. Pořád nemohu uvěřit, že jsem to dal. Ale ano DAL JSEM TO.
Den dvanáctý 26.9.23, Santiago – Finisterra
Budík zvoní v 6:30, chci si ještě jednou projít Santiago, brzo ráno. A hlavně najít jeden sloup, který v noci, nebo brzo ráno vrhá stín, který vypadá jako kdyby tam stál poutník s holí. Hledám na mapách a konečně. Povedlo se, našel jsem ho, povinností je fotka, selfíčko a je to. Ještě fotka katedrály v ranní tmě, rozloučení a honem na autobus na tzv. Konec světa
Na tento tzv. Konec světa kdysi dávno dorazilo poselstvo z Čech od Jiřího z Poděbrad. Bus jede v devět ráno a já tu jsem jak už je tradicí opět dost brzo. Ale opět se my vyplatilo být tam tak brzo. Bus byl totálně plný. Cesta autobusem trvá 2 hodiny. Ještě, že jsem zabral sedačku u okna, jsou to nádherné výhledy jak jsme se přibližovali k pobřeží. Konečně Finisterra . Ale na ten pravý Konec světa je to ještě něco přes 3 kilometry. Ale do pořádného krpálu. JE kolem oběda a Slunce pěkně pálí. Ale dávám to. Už mi to nějak nevadí, nohy si asi nějak zvykly. Konečně. Jsem tu, vyšlo mi i počasí, jasno a bez mráčků, úplně vymetená obloha. Po chvilce už vidím patník s číselníkem 0,000 Km. Je u něj fronta, všichni si tam dělají selfie . Počkám si, a vyfotím se tam taky. Tak když už jsem tady. A hlavně, konečně vytahuju náklad, který táhnu celou dobu s sebou v batohu z letiště v Praze. Za odměnu vytahuju plechovku piva Kozel jedenáctka. Vznikají super fotky. Pokračuju dál až na konec útesů, na opravdový konec. Zde je kamenný kříž a pod ním jen útes a už nic, jen začíná nekonečný Atlantský oceán. Vedle je malinkatá teráska, scházím k ní a posedím a relaxuju. Užívám si to tu.
Pořádně tady tu atmosféru nasávám. Je to tu fajn. Určitě se sem někdy v budoucnu vrátím. A doufám že už ne sám. Jo a abych nezapomněl. Podle tradice se tu má něco nechat, nebo spálit kus oblečení. Nechal jsem tu kamínek, který jsem taky táhnul až z Čech. A to pálení věcí? To tu taky proběhlo. Pár poutníku tu mělo ohniště a opravdu tu pálí věci. Tak jsem tam také přihodil. Ponožky, které jsem měl navíc. Samozřejmě byli vyprané. A do odpadkového koše vyhazuji plechovku Kozla. Takže vlastně tři věci tu zanechávám. Děkuji za to že jsem tu cestu mohl prožít, projít a být tady na tomto místě. Scházím do města a na ubytování. Dolu to jde trošku déle. Popravdě už nikam nespěchám, už se jenom kochám. Kochám se a už jsem nakonec už u hotelu. Opět luxusní ubytování, ale tentokrát budu bydlet sám. A ta koupelna, prostě luxus. Nejdřív dám věci na věšák usušit a dám si sprchu. Jsem ve sprše opravdu dlouho. Hlavně kvůli nohám, střídám teplou a studenou vodu, na prokrvení nohou. Opravdu to pomáhá. Převléknu se a jde se vyvalit na pláž. Poprvé v životě do oceánu. Pláž je od hotelu asi kilometr. Konečně jsem tu . Písek na moje unavené chodila, prostě boží. Natahuju ručník a jdu se vykoupat. V Portu nebyla, kvůli počasí možnost. Tak konečně tady. Po pouti, jako taková další odměna. Voda teda ledová, ale pořádně a ty vlny taky velké. Ale ten , jako když hřmí. Dávám to. Jedna vlna, pak druhá a už jsem v oceánu. Třetí vlna mě prostě smetla, prostě jsem hodil tlamu. Ale super. A opravdu, je slaný. Zase úžasný pocit. Opravdu jsem rád že jsem se odhodlal a jel jsem. Ten první den v Portu, to jsem byl jak se říká podělaný strachy. První den v novém městě, poprvé letět letadlem a ještě tak daleko a sám. Ale teď teď mám pocit, že zvládnu všechno. Po koupání se jdu opalovat. Pak znova do vody a znova do oceánu. Fakt si to užívám. No koupaní bylo skvělé, ale stačilo. Jdu na hotel usušit plavky, dám sprchu, převléknu se a vyrazím do města. Finisterra je přístavní městečko, plné lodí a lodiček a rybích restaurací. Vybírám si restauraci s výhledem na přístav, odpočívám a je mi fajn. Přemýšlím a rozjímám nad mojí cestou, co jsem vše zažil, kudy jsem šel a zapisuju si tyhle věty do deníku. J8 který jsem se bál kdysi někoho oslovit a mluvit cizí řečí, jsem vyrazil sem, na Konec světa a sedím tu u přístavu a piju španělské pivo. Já který nikdy neletěl letadle, já který se bojí výšek, já který nikdy nebyl u oceánu, jsem tady. Prostě jak se říká, sny se mají plnit. Když něco chceš, jdi si za tím, pak už bude pozdě. A je to pravda. No nic, psaní bylo dost, už se stmívá a je čas jít na hotel a zítra ráno autobusem zase zpět do Santiaga a pak v 1í hodin do Porta, kde budu nějak kolem půlnoci.
Den třináctý 27.9.23, Finisterra – Santiago – Porto
Dneska jsem už třináctý den ve světě. V devět ráno mi jedu autobus zpátky do Santiaga. Na nástupišti je hlava na hlavě. Už konečně přijíždí bus a všichni se urputně hrnou dovnitř. Je tu tolik lidí, že musejí přistavit další autobus. Já jdu raději rovnou do toho druhého. Je prázdnější. Navíc jede přímou trasou do Santiaga, takže tam budu o 2 hodiny dřív, než jsem plánoval. A to se mi moc nehodí. Cesta opravdu utíká, mám celou dvousedačku pro sebe, takže se mohu roztahovat.
Dorazili jsme do Santiaga, přesně na nástupiště, ze kterého budu večer odjíždět zpátky do Porta. Dojdu se podívat ještě jednou před katedrálu, nasát ještě jednou tu úžasnou atmosféru. Projít se po parku, udělat ještě pár fotek a někde se dát oběd. Nakonec vyrazím dřív na autobusák. Jsem tam zase o „trošku“ dřív. Ale co už. Čas do odjezdu utekl opravdu rychle. Konečně je 19:30 a autobus do Porta přijíždí. Zase sedím sám a ještě u okna, paráda. Jedeme přes Pontevedru, Vigo a Bragu. V Portu jsem ve 24:00, vlastně tady je 23:00, já zapomněl. Teď už mě čeká jen cesta na hostel. Jako ta cesta byla opravdu strašidelná. Hostel mám na periferii Porta, a jde se temnýma uličkami, které jsou opravdu strašidelné a špinavé. Kdyby mě tady někdo přepadl a zapíchl, tak mě snad ani nenajdou. Konečně jsem u hostelu. Je malý, starý, ale útulný. Pokoj mám až v podkroví. Něco na mě asi leze. Začíná mě pálit v krku. To není dobrý. Zase mám zimnici a teplotu. Dám si sprchu a jdu si lehnout, trochu to vypotit, ať je mi zítra lépe. Opět jsem v Portu. Hurá.
Den čtrnáctý 28.9.23, Porto – Curych – Praha
Vstávám v devět hodin, teplota je pryč, ale zase přidal kašel, suchý kašel. Asi nachlazení. Dneska to bude dlouhý den. Vyrážím ke stadionu FC Porto a pak metrem směr centrum. Jsem znova u katedrály. U té, dne jsem začínal. Procházím úzkými uličkami dolů k řece Douru. Podél řeky pak asi ještě 12 km k oceánu. Vlny zde narážejí do vlnolamů, jeto úžasná podívaná. Pokračuji k pobřežní pevnosti, u které jsem byl když jsem tu byl první den. Sedím tu znovu a pořád se kochám, tentokrát je krásné počasí úplně vymeteno. No nic je čas vyrazit na letiště. Jedu metrem. Můj let je naplánovaný na 19:30. Raději na letiště dorazím o něco dřív než mám. Jednak pro jistotu, co kdyby náhodou a za druhé už se těším opravdu domů. Konečně na letišti. Procházím bezpečnostní kontrolou, a najednou skener se rozbliká. Ajaj.
Doufám že mi neseberou magnetky a nebo mušle co jsem nasbíral cestou jako suvenýry. Musím na zvláštní prohlídku. Prohlídka je to i na výbušniny a na drogy jestli něco nevezu. V pořádku, nic jsem u sebe neměl, tak jsem prošel. Jdu do haly , zabírám sedačku a jde se čekat. Odlet se blíží, už se nemůžu dočkat domů. Už je to tady, GATE 12, letadlo a 220-300. Při nástupu, zase letadlo pohladím, aby mě bezpečně dopravilo domů, jako při odletu z Prahy. Ten let do Curychu utekl opravdu rychle. Přiletěli jsme v 11 hodin večer. Další let do Prahy mi letí až v 7,15 ráno další den. Co já tu budu dělat. To jsem trochu nepromyslel. Snažím se nějak usnout na sedačkách v hale, ale nějak to nejde. To bude dlouhá noc. Navíc ten kašel se mi zhoršuje a není mi moc dobře. Podaří se mi na chvíli usnout, jenže v tu chvíli mě budí řev skupinky Indů, kteří přišli a začali se nahlas bavit. Ach jo. No nic jdu najít jiné místo. Konečně trochu klid. Pomalu usínám, je Čtyři ráno a já spím tak asi hodinku. Protože, když někdo projde okolo vzbudím se. Otevírají odbavovací halu. Super. Procházím bezpečnostní kontrolou, a hádejte co se stalo. Zase se rozblikal bezpečnostní rám. Takže zase na kontrolní prohlídku. Zase sundat boty, zase test na drogy a výbušniny. Ale co, aspoň to trochu zkrátí to čekání. Nacházím si klidné , a hlavně tiché místo a pokusím se na chvíli usnout. Podaří se. Probudí mě až budík, který jsem si nastavil, abych náhodou nezaspal. Přesouvám se ke svému Gatu. Je mi strašně, kašel se zhoršil a skoro nemůžu mluvit. Už abych byl doma. Zbývá jen hodina a půl letu do Prahy a budu doma. Konečně se naloďujeme na palubu. Já opět hladím trup letadla, pro šťastný let. Funguje to. V letadle si konečně pořádně schrupnu a už přistávám v Praze. Před letištěm na mě čeká kamarád Jirka. Aspoň nemusím MHD. V tomhle stavu mi to bodne. Konečně jsem doma. Otevírám byt po čtrnácti dnech. Takový divný pocit mám, nevím jak to popsat. Na jednu stranu jsem rád, že jsem doma a, že je to za mnou, ale zase na druhou stranu, bych se tam nejraději vrátil. Já vím, je to divné. Asi to kouzlo Camina nějak na mě zapůsobilo. Nevím.
Dávám sprchu, beru si prášek a jde se spát. Spal jsem asi 4 hodiny, je mi trochu lépe. Večer mám sraz s kamarády v hospodě a budu předávat suvenýry a vyprávět o cestě. Nakonec ze všech pozvaných kamarádů přijdou jenom dva, trochu zklamání. Ale co, tohle dobrodružství se pořádně ani ostatním, co to nezažili moc popsat nejde. Oni se baví mezi sebou, nepustí mě ke slovu, pořád melou o práci. Dřív bych se naštval a vybouchnul. Ale mlčím, asi hodinu a v duchu si říkám co tu dělám. Že jsem sice doma, ale jako bych se vrátil do cizího místa a prostředí. Camino si mě asi opravdu našlo a odmítá mě pustit a já asi odmítám pustit jeho. Všichni se v hospodě baví a já tu sedím a v duchu vzpomínám na zážitky z camina. Dřív jsem tomu odmítal uvěřit, ale je to tak. Jak se říká Camino tě chytí a nepustí.
Prostě jak se říká: ,, Jednou poutník, navždy poutník.“
Napsat komentář